Dítě se straní dětí: kdy je to normální a kdy zpozornět

Dětská herna v sobotu dopoledne. Většina dětí tvoří jednu velkou, hlučnou a pohyblivou kouli energie. A vaše dítě? To sedí o kus dál, soustředěně si staví věž z kostek a vypadá, že je mu ve svém světě úplně nejlépe. Jenže vám tak dobře není. Ostatní maminky si povídají, ale vy sledujete jen to své a cítíte, jak se vám svírá žaludek.

Hlavou vám letí myšlenky, které se bojíte říct nahlas. „Co když si nikdy nenajde kamarády? Zanedbala jsem něco?“ Chci vás hned na začátku uklidnit. To, že se vaše dítě straní dětí nebo si nechce hrát s ostatními, je v drtivé většině případů v pořádku. Může jít o běžnou vývojovou fázi, nebo prostě jen o povahu vašeho jedinečného človíčka.

V tomto článku vám nabídnu jakousi mapu, se kterou se budete v sociálním světě svého dítěte lépe orientovat. Ukážu vám, jak se dětská hra vyvíjí s věkem, pomůžu vám rozlišit mezi povahou a skutečným problémem a nabídnu konkrétní způsoby, jak dítěti jemně pomoci. A na závěr sepíšu jasný seznam situací, kdy je na místě zpozornět.

Pokud zrovna nemáte klid na podrobné čtení, připravila jsem pro vás to nejdůležitější v několika bodech. Najdete v nich rychlý přehled hlavních myšlenek, které vám mohou pomoci se v situaci lépe zorientovat a získat potřebný klid. Těchto pět bodů vysvětluje, proč se dítě straní dětí.

• Hra vedle sebe je vývojová fáze: Zhruba do tří let je běžné, že si děti nehrají spolu, ale vedle sebe. Říká se tomu paralelní hra. Každé si staví svůj hrad z písku, ale nesdílí společný cíl. Je to přirozený vývojový stupeň, ne známka sociální neobratnosti.
• Povaha není porucha: Některé děti jsou od přírody introvertnější, potřebují více času na „rozehřátí“ v novém prostředí nebo jsou vysoce citlivé. Takové dítě si hraje samo, protože tak čerpá energii a zpracovává podněty. Není to něco, co byste měla „opravovat“.
• Velká skupina přetěžuje: Dítě, které se v desetičlenném davu na oslavě úplně stáhne, může s jedním kamarádem na návštěvě spokojeně fungovat. Pro mnoho dětí je velká a hlučná skupina zkrátka příliš intenzivní. To, že se dítě nezapojuje do kolektivu ve školce, nemusí znamenat, že nestojí o kontakt.
• Nenutit, ale stavět most: Nucení do interakce obvykle vede jen k většímu odporu. Mnohem lépe funguje, když dětem připravíte společnou aktivitu, která nevyžaduje složitou komunikaci. Například dvě misky se stejným smyslovým materiálem mohou fungovat jako most, po kterém k sobě děti přejdou samy.
• Kdy zpozornět: Zbystřete, pokud se chování dítěte změnilo náhle a bez zjevné příčiny. Varovným signálem je i to, když si ostatních dětí vůbec nevšímá, jako by neexistovaly, nebo když ho jeho samota viditelně trápí. Pokud se stranění se dětí pojí i se zpožděním v jiných oblastech, například v řeči, je dobré situaci konzultovat.

Když vidíte, že si vaše dítě hraje samo, zatímco ostatní řádí v houfu, je snadné si začít dělat starosti. Za tímto chováním ale obvykle stojí jeden ze tří docela odlišných důvodů. Může to být vývojová fáze, povaha dítěte, nebo jen reakce na konkrétní situaci.

Proč je dobré v tom mít jasno? Protože každý z těchto důvodů si žádá jiný přístup. Vývojovou fázi nelze uspěchat. Povahu je dobré respektovat. A nepříjemnou situaci, jako je únava nebo příliš mnoho hluku, můžete zkusit změnit. Odpověď tedy není jedna, ale hned tři.

Z vaší pozice je to ale těžké rozlišit. Vy zvenčí vidíte jen to, že se dítě straní dětí, a nevíte, co přesně se mu honí hlavou. Chtělo by, ale bojí se? Nebo ho ostatní prostě nezajímají? Možná na společnou hru ještě nemá mentální výbavu.

Projdeme si proto všechny tři oblasti popořadě, abyste poznala, která z nich se týká právě vašeho dítěte.

Představte si dvě tříleté děti u stolečku. Obě mají před sebou stejnou hmotu, třeba náš kouzelný kineťáček. První dítě válí hada, druhé vykrajuje kolečka. Občas po sobě mrknou, ale každé si jede svůj vlastní příběh. Vypadá to, jako by se vzájemně ignorovaly.

Přitom se děje něco nesmírně důležitého. Říká se tomu paralelní hra. Je to první krok ke skutečné spolupráci. Děti si takto užívají blízkost druhého, ale ještě bez tlaku na domluvu a složité vyjednávání. Pro batole je to ideální forma sblížení.

Skutečná spolupráce na jednom cíli je totiž kognitivně mnohem náročnější. Vyžaduje to čekat, až na vás přijde řada, umět ustoupit, předvídat, co udělá kamarád, a sladit své nápady s těmi jeho. Není divu, že pro dvouleté a tříleté děti je paralelní hra mnohem přirozenější.

Během ní se navíc učí pozorováním. Když jedno dítě začne stavět kostky na sebe, druhé to může inspirovat. Okoukává techniky, nápady i způsoby řešení problémů. I fáze „hry diváka“, kdy se dítě nezapojuje do kolektivu a jen z dálky kouká, je v pořádku. Prohlíží si terén a sbírá informace. Vypadá to jako nicnedělání, ale je to práce.

Psycholožka Mildred Parten popsala několik stadií hry, která na sebe postupně navazují. Je ale dobré vědět, že věková rozmezí jsou jen orientační. Každé dítě má své vlastní tempo a je úplně normální, když se mezi fázemi volně pohybuje tam a zpět.

Čtyřleté dítě, které si ve školce běžně hraje s ostatními, se na nové návštěvě může vrátit k pozorování nebo paralelní hře. Nejde o krok zpět. Jen si potřebuje v klidu zmapovat neznámé prostředí. To, že se dítě straní kolektivu v nové situaci, tedy nemusí znamenat vůbec nic znepokojivého.

Dva až tři roky

V tomto věku je paralelní hra normou. Dítě si teprve osahává samo sebe a učí se, co znamená slovo „moje“. Očekávat, že se bude dělit o hračky a domlouvat se na společném postupu, je předčasné. Je to asi jako chtít, aby v osmnácti měsících recitovalo básničky.

Děti v tomto období vnímají ostatní spíše jako zajímavé objekty než jako partnery pro hru. Potřebují si hlavně samy vyzkoušet, co svět a hračky dělají. A k tomu jim stačí bezpečný prostor a přítomnost dalšího tvora, který dělá něco podobně zajímavého.

Tři až čtyři roky

Tady už se začínají objevovat první jiskřičky spolupráce. Děti si občas půjčí hračku, okomentují, co ten druhý dělá („Hele, já mám taky modré auto.“), a na chvíli se jejich světy propojí. Této fázi se říká asociativní hra. Děti používají stejný materiál, ale stále nemají společný cíl.

Interakce jsou krátké a hra se po pár minutách často rozpadne. A to je v pořádku. Je to důležitý trénink na pozdější, složitější sociální dovednosti.

Čtyři až šest let

Teprve kolem čtvrtých a pátých narozenin přichází na řadu kooperativní hra. To je ta, kterou si většina z nás představí pod pojmem „hrát si spolu“. Má společný cíl („postavíme hrad“), rozdělené role („já budu nosit písek, ty budeš stavět věže“) a jasná pravidla.

Některé děti se do ní pouští dříve, jiné až před nástupem do školy. A i pětileté samotářské dítě, které si raději staví samo, může být dokonale spokojené a sociálně zdatné. Jen si zrovna potřebuje odpočinout.

Některé děti jsou od narození opatrnější a potřebují si nové prostředí nejdřív v klidu prohlédnout. Nevrhnou se po hlavě do neznáma, ale stojí opodál a mapují si terén. Nejde o nedostatek, ale o povahový rys. Je to dítě, které se takzvaně pomalu rozehřívá a potřebuje svůj čas, aby se cítilo bezpečně.

Často se stává, že takové dítě se po dvaceti minutách pozorování osmělí a zapojí. Vy jste ale mezitím možná už odešla z hřiště s pocitem, že to zase nevyšlo. Zkuste příště přijít o chvíli dřív, než se prostor zaplní ostatními. Když bude mít dítě pocit, že mu prostředí „patří“ jako prvnímu, může pro něj být snazší v něm zůstat.

Někdy je důvodem také vysoká citlivost. Takové děti vnímají zvuky, pohyb i emoce ostatních mnohem intenzivněji. Rušná herna pro ně může být smyslově zahlcující. To, že si hraje samo v koutku, pak není selhání, ale chytrá strategie, jak si ulevit od přemíry podnětů. Pro takové samotářské dítě je to způsob regulace.

Je dobré rozlišit, jestli je dítěti samotnému dobře, nebo jestli by mezi ostatní chtělo, ale bojí se nebo neví, jak na to. První případ nepotřebuje opravit. Druhý si zaslouží vaši jemnou pomoc, abyste pochopila, kdy je stranění se dětí součástí povahy a kdy voláním o podporu.

Hlasitá hudba, ozvěna v tělocvičně, desítky dětí pobíhajících sem a tam. Pro nervovou soustavu malého dítěte to může být příliš. Někdy se stáhne do ústraní jednoduše proto, aby si odpočinulo od smyslového přetížení. Je to jeho jediný způsob, jak si ubrat podněty a znovu se zklidnit.

Nepodceňujte ani základní biologické potřeby. Únava, hlad nebo začínající nemoc dokážou spolehlivě vyčerpat veškerou kapacitu pro sociální kontakt. Dospělý člověk také nemá náladu na večírek, když je mu špatně. U dětí to platí dvojnásob a jejich tolerance k nepohodlí je mnohem menší.

Důvodem, proč se dítě nezapojuje do kolektivu, může být i jazyk. Pokud mluví o něco méně než vrstevníci nebo mu není dobře rozumět, může pro něj být domluva s ostatními příliš náročná. Raději se takové interakci vyhne. Většinou jde o přechodné období, které se s rozvojem řeči srovná.

Když se dítě straní dětí kvůli špatné zkušenosti, je to pochopitelné. Pokud ho někdo na hřišti strčil, sebral mu hračku nebo na něj křičel, spojí si kontakt s vrstevníky s rizikem. Neochota půjčovat hračky a držet se stranou je pak jen obrana před dalším zklamáním.

Cílem není předělat osobnost vašeho dítěte a udělat z něj hvězdu každé oslavy. Cílem je nabídnout mu takovou podporu, aby se cítilo jistěji a mělo možnost volby. Aby vědělo, že když bude chtít, může se zapojit, a že ví, jak na to. To je vše.

Nátlak a věty jako „běž si s nimi hrát“ nebo „podívej, jak je to tam hezké“ situaci většinou zhorší. Dítě z nich slyší jediné: to, jak se teď cítím a chovám, je špatně. Zvyšuje to jeho stres a pocit, že mu nerozumíte. Zkuste to proto jinak.

Začněte u jednoho dítěte, ne u skupiny

Pro dítě, které si není v sociálním kontaktu jisté, je velká skupina v cizím prostředí jako zkouška z jaderné fyziky. Zkuste to zjednodušit. Domluvte si návštěvu s jednou kamarádkou a jejím dítětem u vás doma. Známé prostředí dodá vašemu dítěti pocit bezpečí a jistoty.

Jeden kamarád je mnohem čitelnější a méně ohrožující než pět dětí najednou. Dítě má šanci se v klidu rozkoukat a navázat kontakt svým vlastním tempem, bez tlaku a soutěžení o pozornost nebo hračky. Je to ideální trénink v bezpečných podmínkách.

Společná činnost místo seznamování

Věta „pojď, seznámíš se s Aničkou“ je pro malé dítě abstraktní a náročný úkol. Co má dělat? Co má říct? Mnohem lépe funguje, když oběma dětem nabídnete konkrétní společnou činnost. Něco, co je zaujme a co mohou dělat vedle sebe, aniž by musely hned mluvit.

Připravte na stůl třeba kinetický písek, modelínu nebo velký papír a barvy. Naprosto skvěle poslouží Smysloboxy, které nabízí spoustu zajímavých podnětů pro hru. Děti se přirozeně ponoří do tvoření a sociální ledy začnou tát samy od sebe. Společný zážitek je nejlepší most. Pro inspiraci se podívejte na ty nejlepší hračky s otevřeným koncem.

Co říkat a co raději ne

Místo vět jako „nebuď stydlivý“ nebo „vždyť se nic neděje“ zkuste jen popsat, co vidíte. Tím dáte dítěti najevo, že jeho pocity vnímáte a jsou v pořádku. Můžete říct třeba: „Vidím, že se ti tam zatím nechce. Můžeme chvíli koukat spolu.“ nebo „Chápu, je tu dneska hodně dětí.“

Dejte si také pozor na to, abyste dítě neoznačovala před ostatními jako „stydlivé“. Tato nálepka se snadno stane součástí jeho identity a bude pro něj těžší se z ní vymanit. Místo toho můžete říct: „Jen se potřebuje chvilku rozkoukat.“ Tím chráníte jeho sebevědomí.

Ve školce je dítě denně v kolektivu, což je výhoda i zátěž. Má příležitost se otrkat, ale zároveň čelí sociální výzvě. Pokud se dítě straní kolektivu i po několika měsících, promluvte si s paní učitelkou.

Učitelce sdělte konkrétní informace, ne jen obecné nálepky. Místo „je stydlivý“ popište, co dítěti pomáhá. Například: „Když má u sebe plyšáka, je klidnější.“ nebo „Nejlépe se zapojí při klidných činnostech u stolečku, hluk ho vyčerpává.“

Ptejte se také na konkrétní situace. Nestačí odpověď, že „si hraje sám“. Zajímejte se, jestli si hraje alespoň s jedním dítětem, při jakých aktivitách se zapojuje a zda je rozdíl mezi hrou venku a ve třídě. Získáte tak lepší obrázek.

Je nutné odlišit dlouhodobé stranění od běžné adaptace. Pokud dítě do školky právě nastoupilo, je normální, že se první týdny či měsíce drží zpátky. Dejte mu čas. Tipy, jak mu nástup do školky usnadnit a kdy zpozornět, když pláče, najdete v samostatných článcích.

Někdy je nejlepší cestou k interakci snížit nároky na domlouvání. Místo jedné velké hračky, o kterou se musí děti dělit, zkuste nabídnout materiál, který jde přirozeně rozdělit. Cílem není děti nutit, ale vytvořit podmínky, kde se spolupráce může nabídnout sama, ale nikdo ji nevyžaduje.

Pro dítě, které se straní dětí, může být hra s jasnými pravidly a vítězem příliš stresující. Naopak otevřený materiál, u kterého si každý může tvořit po svém a přitom sedět u jednoho stolu, je ideálním mostem od samostatné hry ke společné. Každé dítě má svůj prostor, ale sdílí zážitek.

Sypký materiál a kinetický písek

Velká nádoba s rýží nebo pískem a u ní dvě děti. Každé má svou mističku a lžičku. Ze začátku si každý přesypává do svého. Po chvíli možná jedno dítě okoukne techniku druhého. Pak si třeba půjčí formičku. Takto se z paralelní hry nenásilně stává hra společná, bez jediného slova.

Pro takové tvoření je skvělý jakýkoli smyslový materiál, třeba barevná duhová rýže a cizrna nebo kinetický písek. 

Smysloboxy a smyslíny

Vymyslet, o čem si vlastně hrát, je pro děti často ta nejtěžší část. Hotový herní scénář, který nabízejí smysloboxy, jim tuto práci ušetří. Dítě, které si nechce hrát s ostatními, se snáz přidá k hotovému příběhu se zvířátky nebo dopravními prostředky, než aby muselo samo navrhovat téma hry.

Figurky a drobné předměty dávají hře jasný rámec. Děti mohou zprvu jen pozorovat a pak se zapojit malým gestem, třeba posunutím zvířátka. Pro začátek můžete zkusit třeba Můj první smyslobox nebo menší smyslíny.

Magnetické stavebnice

U magnetické stavebnice je přechod od samostatné ke společné hře krásně vidět. Každé dítě si může stavět svou vlastní věž nebo garáž. Sedí vedle sebe, pracují na svém, ale používají stejný typ dílků. To je ideální situace pro dítě, které se nezapojuje do kolektivu.

A pak stačí jeden dílek. Jediný dílek, kterým se dvě samostatné stavby spojí v most nebo dlouhou zeď. A z paralelní hry je rázem hra kooperativní. Právě magnetické stavebnice jako Connetix tenhle přechod úžasně usnadňují.

Většina případů, kdy se dítě straní dětí, je jen fází vývoje. Existují ale situace, kdy je dobré být pozornější. Prvním signálem může být náhlá změna. Pokud bylo vaše dítě společenské a z ničeho nic se začalo kolektivu vyhýbat, stojí za to pátrat po příčině.

Sledujte také sílu reakce. Je rozdíl mezi neochotou a panikou. Pokud setkání s dětmi provází silný pláč, bolest břicha nebo dokonce zvracení, nejedná se o pouhou stydlivost. Takto silné projevy mohou ukazovat na hlubší úzkost, se kterou vám může pomoci dětský psycholog.

Zpozornět byste měla i v případě, že dítě o ostatní děti nejeví vůbec žádný zájem. Jako by pro něj byly vzduch, nereaguje na oslovení, nesdílí s nimi pohledem radost ani hračku. V takovém případě je dobré situaci probrat s pediatrem, protože může jít i o odlišný vývoj v oblasti komunikace.

Dalším důvodem k návštěvě odborníka je, pokud se stranění se dětí pojí s výraznějším zpožděním v dalších oblastech, například v rozvoji řeči. Jednotlivé dovednosti jsou propojené a komplexní pohled specialisty vám může poskytnout cenné odpovědi.

A ten nejdůležitější důvod? Když vám dítě samo řekne, že je smutné, protože nemá kamarády. V tu chvíli přestaňte řešit věk a vývojová stadia. Dětský smutek je pádný důvod jednat. Ujištění od odborníka má vždy větší váhu než týdny strávené hledáním rad na internetu.

Cílem není vychovat z pozorovatele krále hřiště, ale spokojené dítě, které má možnost volby. Dítě, které umí navázat kontakt, když chce, ale zároveň se cítí dobře samo. Některé děti jsou přirozeně samotářské a je to v pořádku.

Většina dětí, které se straní kolektivu, do sociálních dovedností doroste vlastním tempem. Vaším úkolem není proces uspěchat, ale vytvořit bezpečné prostředí plné příležitostí. Vaše dnešní obavy se časem pravděpodobně rozplynou.

Nejdůležitější je, aby se dítě cítilo přijímané takové, jaké je. Poskytněte mu podnětné prostředí, kde může objevovat svět po svém. Inspiraci, jak zabavit děti doma, najdete i v dalších článcích.